V centrále hnutí ANO nebylo veselo už první volební víkend. Výsledek nejsilnější vládní strany zůstal hluboko pod hranicí uspokojivého. Poslední naděje se upínala k druhému kolu senátních voleb, kde se o křesla utkalo třináct nominantů Babišova hnutí.
Neuspěl ani jeden. O debaklu tak lze hovořit s klidným svědomím. Sám silně rozladěný předseda uznal, že ANO potřebuje restart, jen to v realitě znamená něco jiného, než si představuje Babiš.
Silná pozice jen na papíře
Do letošních komunálních a senátních voleb šlo hnutí z poměrně silné pozice. Celostátně vede všechny předvolební průzkumy, pevně drží vládní otěže a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo brzy změnit. Ve většině větších měst mělo silné postavení i na komunální úrovni.
O třetinu Senátu bojovalo ANO v sedmadvaceti obvodech, kde obhajovalo jediný mandát, a do druhého kola postoupilo třináct jeho kandidátů. Na papíře to vypadalo ideálně. Realita byla zcela opačná.
Že v Praze dopadnou volby pro ANO špatně, se dalo čekat. Výsledek byl ale tak slabý, že ho nelze svést jen na obligátní „Praha nás nemá ráda“. Neuspělo i v městech, která dlouho platila za jeho baštu, a například v Ústí nad Labem se porážka nedá nazvat jinak než výpraskem.
A kde k většímu průšvihu nedošlo, často se stalo, že ANO sice dorazilo první, ale ostatní úspěšné subjekty ho obešly a potřebnou většinu si sestavily samy.
Senát jako učebnice porážky
Pokud o výsledcích ANO napříč městy a obcemi mluvíme jako o průšvihu, pro senátní volby už asi neexistuje výraz, který by nebyl vulgární. Většina kandidátů dostala otevřenou podporu špiček hnutí a nic to nepřineslo. Největší podporu měly kandidátky na Vyškovsku a Chebsku, zdravotní sestra Petra Absolonová a manželka hazardního miliardáře Sandra Tsoukernik.
První jmenovaná prohrála už v prvním kole a zmizela ze sociálních sítí, do nichž hnutí muselo investovat nemalé peníze. Druhé nepomohly ani koncerty Michala Davida. Může se aspoň uklidňovat tím, že bude i nadále bohatá.
Že ANO senátní volby neumí, je notoricky známé. Nyní se ukázalo, že se to v hnutí ani nehodlají učit. Po volbách nevznikl ani povolební stan, dočkali jsme se jen naštvaného Babiše blábolícího v tričku, což bylo i na jeho poměry nedůstojné vystoupení.
Hnutí bez tváří
Hlavní kámen úrazu přitom platí i pro volby komunální. ANO je personálně vyprázdněné a neumí hledat výrazné osobnosti. Trio Babiš, Havlíček a Schillerová na plakátech a občas i na předvolební akci už dobrý výsledek neutáhne.
Opozice se může utěšovat, že ubránila Senát, což je pravda. Jenže i kdyby ANO těch pár křesel proměnilo, nemělo by v horní komoře sílu cokoliv výrazně změnit. Hrozilo jen to, že nejsilnějším klubem nebude klub ODS a spol., ale klub kolem Starostů a nezávislých, tedy žádná zásadní změna.
Celostátní preference ANO sice klesají, ale přepočet na mandáty by z jakéhokoliv průzkumu stále pohodlně stačil na vládní většinu, a to i s rovněž oslabující SPD.
ANO doplácí na linku, kterou razí prakticky po celou dobu své existence. Absolutním hegemonem všeho je Babiš, přes to nejede vlak. Několik pater pod ním stojí Havlíček se Schillerovou, kteří stabilně drží babišovskou linii.
V počátcích se hnutí dařilo získávat úspěšné lidi z byznysu i charismatické osobnosti. Prakticky všichni ale časem odešli, protože si občas dovolili mít vlastní názor. Řečeno zlidovělým slangem, „rozešli se s myšlenkami hnutí a uvědomili si, že už to nechtějí dělat“. Zůstali věrní patolízalové, kteří neumějí sehrát jinou roli než komparz Andreje Babiše.
V komunálních i senátních volbách se ukázalo, že volič volí osobnost, kterou zná, je mu sympatická a dokáže se k ní nějak vztáhnout. Žádnou takovou ANO nenabídlo. Voliči dostali nudnou přehlídku generických pánů a dam v oblecích a kostýmcích, u nichž vedení věřilo, že postačí na plakát přidat fotku Babiše. Nepostačila.
Babiš jako brzda
Sám Babiš uznal, že ANO potřebuje restart, v čemž má pravdu. Pak ale dodal, že neúspěch způsobili místní příslušníci hnutí, kteří „nemakají“, což už tak úplně neplatí. Zdá se, že se spíš vyčerpal samotný faktor Babiš.
Nezapomínejme, že celý název hnutí zní ANO 2011. Projekt tu je patnáct let a zjevně narazil na limity toho, že postavit ho na jednom člověku nejde donekonečna. Babiš nemládne a je to na něm vidět. Na svůj věk je stále nebývale energický a workoholikem zůstane asi do konce života, ale přibývá únava i jistá politická vyčpělost.
I pomalejší volič začíná chápat, že hra na protestní a trochu antisystémovou stranu nefunguje, když tato strana po většinu své existence systém tvoří a stojí v jeho čele. Do Babišova loňského návratu k moci vkládali mnozí naději, že přinese změnu. Buď ji nepřinesl, nebo šlo o změnu k horšímu. A vymlouvat se na Fialu už také přestává stačit.
Restart bez Babiše
Jediný restart, který by hnutí reálně pomohl postavit se na nohy, a nejen spoléhat na setrvačnost, je zkusit to bez Babiše a ukázat, že na něm vše nestojí a nepadá. To se ale lépe říká, než dělá po patnácti letech naprostého opaku.
Babiš se přitom nemusí bát o imunitu. I kdyby skončil v čele hnutí i vlády a stal se jen doživotním emeritním předsedou, minimálně tři roky bude poslancem. Přenechat hnutí například opakovaně zmiňovanému Havlíčkovi a rozjet masivní náborovou kampaň nových tváří by bylo vysoce strategické.
Argument Babišem by totiž do jisté míry padl z obou stran. Samo hnutí by mohlo říkat, že není jen o Babišovi. A hlavně by odpadl nejčastější argument opozice, proč s hnutím nespolupracovat. Opozice by se u každého kroku nemohla vymlouvat, že nebude pomáhat trestně stíhanému dotačnímu podvodníkovi. Noví představitelé ANO by tak mohli snáze ukazovat, že opozice asi jen celou dobu nechce, aby bylo líp.
Podobné trápení mají v SPD, kde i Tomiu Okamurovi, který měl dosud stranu pevně v rukou, začíná zvonit hrana. Ani v SPD se nikdy nepřipouštěla reálná protiokamurovská opozice. ANO má ale tu výhodu, že jeho podpora mezi voliči je taková, že aspoň jedno volební období bez Babiše přežije. Za tu dobu může někam vyrůst, vnitřně se reformovat a stát se v zásadě standardní populistickou stranou.
SPD s Okamurou padne. Pád s dlouholetým předsedou čeká i ANO, pokud hnutí nezačne problém řešit včas. Jen je potřeba pro to něco udělat. A když se to udělá teď, nemá vlastně co ztratit.
